Vísecká rychta
Od historie Kravař odvozujeme i historii Vísky, neboť k jejím dějinám se mnoho pramenů nedochovalo. Víska byla součástí kravařského panství. Usedlost čp. 3, kterou roku 1509 zakoupil Adam Kern, je důležitým svědectvím určité samosprávy, neboť sloužila jako rychta obce Vísky. Víska však měla pouze nižší jurisdikci a důležitější záležitosti se vyřizovaly na hlavní rychtě nebo u purkmista v Kravařích.
Úřad rychtáře nebyl dědičný, ale ve Vísce se v něm střídali příslušníci jen několika spřízněných rodin. Byli to převážně Kernové, které můžeme spolehlivě prokázat v tomto úřadu již roku 1642 a souvisle od roku 1705. Ti se úřadu střídali ponejvíce s Fuchsy z čp. 17. Rychtářské právo tak zůstávalo v rodině Kernů alespoň po přeslici. Dcera Václava Kerna Anna Alžběta se totiž roku 1765 provdala za Josefa Fuchse. Ke střídání docházelo pouze v případech, kdy v době smrti rychtáře či jeho odchodu na výměnek byl jeho syn příliš mladý. Ve vlastnictví Kernů zůstala rychta až do roku 1882, kdy umírá poslední mužský potomek rodu František Josef. Sňatkem Kernovy dcery Františky přechází usedlost na jejího manžela Gustava Wilhelma a jejich potomky. Do dnešní podoby nechal objekt roku 1797 přestavět rychtář Václav Kern. Zanechal nám tak ojedinělou a repre- zentativní ukázku vývoje roubené architektury. Vísecká rychta se neodlišuje od staveb obvyklých v tomto regionu. Svými rozměry (33x17x28m) je rychta největším roubeným stavením v Čechách a vyniká tak nad obvyklý průměr. Rozsah domu byl dán nejen potřebami rychty, ale také rozsáhlým hospodářstvím a nadprůměrným místním pěsto- váním chmele, k jehož sušení sloužila nejen trojpodlažní půda, ale i pět komor v patře domu.
V poválečných letech byla rychta naposledy obývána. Dalším vlastníkem se stala místní mlékárna a později JZD, za jehož působení objekt značně zchátral a hrozil mu zánik. V 70. letech získal objekt okresní úřad (Okresní národní výbor Česká Lípa), který jej po rozsáhlé a nákladné rekonstrukci předal do užívání Okresnímu vlastivědnému museu v České Lípě (v současnosti Vlastivědné muzeum a galerie - dále VMG). To zde otevřelo 5. dubna 1986 expozici věnovanou lidové architektuře a bydlení v severních Čechách.
Návštěvník má zde možnost seznámit se zde pod jednou střechou s interiéry základních částí lidového domu (síň, světnice se svatým koutem, výměnkářská světnička, černá kuchyně s pecí a příslušenstvím, spížní komora) a v chlévu pak i s historií rychty a s prů- během její rekonstrukce. Horní patro je věnováno vývoji severočeského roubeného domu a jeho základním znakům a stavebním technikám. Vše doplněno mapkami, maketami a modely. Komory v patře jsou využity k ukázce tradičních atributů venkovského hospo- dářství (vč. chmelařství či zpracování lnu), řemeslné výroby, religiozního umění (poly- chromované dřevořezby světců) i ukázkám malovaného nábytku. Ten je umístěn i v hor- ních světnicích. Během sezóny jsou vystaveny i staré zemědělské stroje ze sbírek VMG.
Na Vísecké rychtě
Vesnice celého Českého středohoří jsou pokladnicí lidové architektury. Přitom bohatství jednotlivých typů staveb a konstrukčních zvláštností je rozmanité a dodává krajině na poutavosti a příjemnosti.
V severním výběžku, v Kamenickém Šenově a okolí, se setkáváme se sklářským patrovým domem s pískovcovými zdobně těsnými portály, opatřenými v mnoha případech letopočty. V domě se malovalo sklo nebo rylo. Brusy byly často poháněny vodním zdrojem
ze stružky přivedené z potoka k lopatkovému kolu roztáčejícímu brus. V chladnějším kraji se setkáváme s obíjením vnějších stěn deštěním a se štíty obkládanými štípanou břidlicí.
Bývalé panství stvolínecké je klasickou oblastí roubeného domu s pavlačí a vysokými půdami na sušení chmele ve volně zavěšených lískách. V bohatších pěstitelských místech kolem Úštěka byly stavěny i samostatné stavby sušáren s komíny, kde se topilo.
Kravaře na břehu Bobřího potoka byly dokonce sevřeny jednoduchou hradbou.
Na levém břehu je dnes již připojená osada Víska se samostatnou rychtou. Víseckými rychtáři v 18. a 19. století byli střídavě Kernové a Fuchsové. Obě příbuzné rodiny se střídaly zvláště tehdy, když syn zemřelého rychtáře nebyl ještě dospělý, takže v tom případě převzal úřad příslušník rodiny druhé. Také sňatky dcer přiváděly ženichy do úřadu. Jméno Kernů je známo z pozemkových záznamů kravařských již od začátku 16. století. K dřívější stavbě rychty
se váže místní pověst, že se zde zastavil na svém tažení Albrecht z Valdštejna. Vévoda frýdlantský skutečně přes Kravaře táhl se čtyřmi tisíci vojáků na začátku třicetileté války. Staré rychtě se tradičně říkalo „Valdštejnská hospoda“, třebaže není dokázáno, že by se tu vojevůdce zastavil. Václav Kern postavil nynější rychtu v roce 1797.
Po připojení Kravař k českolipskému okresu v roce 1960 byla shledána ředitelem okresního muzea Břetislavem Vojtíškem ve velmi zanedbaném stavu. Chovaly se tu ovce
a přízemí bylo do metrové výše zaneseno hnojem. Dům stál vlastně téměř před demolicí. Pouhý pohled znalce stačil i za tohoto stavu odhadnout cenu objektu pro dokumentaci lidového bydlení. Záhy se přišlo na to, že Vísecká rychta nemá ve svých rozměrech v Čechách mezi dochovanými dřevěnými stavbami konkurenci. Přitom vznikla v době, kdy již vycházely „ohňové patenty“ zapovídající konstrukce dřevěných staveb. Větší statky na stvolíneckém panství vyměnily dřevěné trámy za čedičové a pískovcové zdivo. Patřičné hospodářské zázemí k této stavbě bylo v troskách.
Dějiny obnovení Vísecké rychty jsou předlouhé. Čtvrt století úsilí proti ignoraci správních orgánů, při nedostatku peněz a vůle představitelů moci proti záměru ředitele Vojtíška, který lidové architektuře věnoval značnou část své činorodosti.
Rychta byla zpřístupněna v dubnu roku 1986 jako Muzeum lidového bydlení, pobočka Okresního vlastivědného muzea v České Lípě. Dále měla následovat instalace vejminku z Blíževedel, složeného do označených trámů. Nestalo se. Expozice je díky dlouhé přípravě jedinečná. Přízemí se světnicí, světničkou a černou kuchyní představují realistickou interpretací skutečné náplně stavby. Přilehlá stáj byla určena pro příležitostné výstavy, k dokumentaci vlastní rekonstrukce a k promítání videofilmů. Patro je rozděleno na tématické celky s ukázkami nábytku, lidového řezbářství i nářadí tesařského a zemědělského. V přilehlé stodole je svého druhu živý depozitář s ukázkami zemědělských strojů.
Sousední Úštěcko je rozhraním mezi roubeným a hrázděným domem. Zatímco roubenky jsou vytvořeny z trámů do sebe zapadajících a mezi jednotlivými je výplň mazanice, tak stěna hrázděného domu se skládá z dřevěné konstrukce vyplněné latěmi
a důkladně vytvořenou mazaninou.
Obecní kostel
K informování návštěvníků slouží doprovodné tiskoviny o ornátech a mešních rouchách a dále o cenných okenních vitrážích .
